„Do školy to od nás bylo pět kilometrů. My jsme ale měli takovou partičku, chodilo se přes les a kluci furt něco vymýšleli a hecovali nás. Jednou byl obrovskej vítr, ale strašnej! Sešli jsme se takhle na návsi a uvažovali: Tak půjdeme do školy, nepůjdeme do školy? Rozhodlo se, že půjdeme. A do toho ještě přišla vánice! Došli jsme úplně promočení a představte si, že místní děti zůstaly doma. Pamatuju si, jak nám tehdy paní učitelka Sekyrová říkala, abychom ze sebe sundali všechno mokré. Přinesla židle, ty jsme rozestavili kolem kamen jako lavice a u těch kamen jsme si sedli a povídali jsme si. To byl zážitek, který si pamatuju do dneška.“
„Chodilo se pěšky. Naboso nebo ve dřevákách. Muž mi vyprávěl, že jako kluci jezdili tady z Trojice na taškách z kopce dolů. Ale jinak co jako přespolní prý zkusili, hlavně v zimě! A já mu říkám, že jsem sice byla místní, ale taky jsem zkusila. Tatínek mě vzbudil v pět hodin, vypustil krávy, já jsem je nahnala dolů na trávník, v sedm hodin jsem je přihnala zpátky a šla jsem do školy. A to jsem ještě stihla zajít do kostela.“
„Tehdy sem chodily děti z Mezihoří. Za Hlubeč, co je les, je vyprovodil někdo z rodičů a pak už šly samy. S lucernou. V zimě vyrazily za tmy a domů se vracely taky za tmy. Jana Kochtová říkala, že když přišly do školy umáčené od sněhu, tak je pan řídící posílal ke Kochtům, aby jim tam paní usušila boty.“
„Nás taky chodilo víc. Z Nechvalic do Počepic. Když byly závěje, tak kluci prošlapávali. Ale zlobili nás, schválně dělali dlouhé kroky. My dívky jsme takový krok neměly, tak jsme to musely přeskakovat. To bylo v zimě. Potom na jaře nebo i v létě nám zase dělal hrozné problémy potok, když byl rozvodněnej. Ten Tonerův můstek tam ještě nebyl, takže jsme to museli obcházet po polích až k panskému lesíku. A pak u Počepic dvorem teprve na silnici.“
„Přespolní děti jezdily do školy hodně na kolech, pokud to šlo. Z Líchov sem takhle jezdili dva kluci, to si pamatuju, Lacina a Vystyd. Taky sem chodily dvě dívenky ze Smilovic, to je až za vodou. My místní jsme pozdě nechodili, to ne, ale chodili jsme až tak mezi půl a tři čtvrtě na osm. A ty dvě dívenky, ty tady byly už ve čtvrt na osm, a to bylo někdy 30 až 40 cm sněhu, neprohrnovalo se jako dneska! Když nebyla zamrzlá řeka, tak je tatínek vozil v lodičce, a když byla řeka zamrzlá, tak je přenesl, protože věděl, kde je ten led jistej a bezpečnej.“
„Kdybych měl říct, co mi ze školních let utkvělo v paměti nejvíc, byl by to rok 1945. Chodila nás tehdy do Kamýka celá parta, 15 dětí z Hájů a Hřiměždic. Každý den plaveckou pěšinou 10 km tam a 10 km zpátky. Chodilo se pěkně zostra, aby nám to netrvalo víc než hodinu a půl. Měli jsme boty okované cvočky, a jak cvrnkaly o kameny, lítaly jiskry. To se nám líbilo, zvlášť po ránu, když byla ještě tma. Konec války byl dramatickej, ale pro nás, kluky, dobrodružnej! Po ‚šestnáctce‘ lítali kotláři – americké letouny řízené černochy. Podél silnice ležela odhozená německá munice a nebylo nijakou vzácností vidět ve Vltavě plavat mrtvé německé vojáky.“