Přišel rok 1914 a s ním první světová válka a s válkou soužení, bolest a hlad. Čechy byly v té době součástí rakousko-uherské monarchie, takže když vstoupilo do války Rakousko, museli na frontu i Češi. Mnoha dětem odešli tátové, některým se už z války nevrátili. O živobytí, pole i dobytek se staraly ženy, starci i děti. A zase to byla škola, která tu byla pro lidi. Pomáhala svým občanům – těm na frontě, i těm doma, kteří to potřebovali nejvíce – vdovám a sirotkům. Dělaly se sbírky, učitelé dávali díl ze svého platu, dívky pletly pro vojáky rukavice na zimu, přes léto se na čaj pro ně sbíralo a sušilo borůvkové, malinové a jahodníkové listí.
Téměř 22 let odměřoval dětem v počepické škole výuku kovový zvon. V roce 1917 zazvonil naposledy. Na frontě bylo třeba nových zbraní, kovu bylo málo, a tak v pecích skončily i tak vzácné předměty jako zvony – symboly míru, radosti a víry. Válečné utrpení skončilo v roce 1918. Konec války znamenal i konec Rakouska-Uherska. Na mapě Evropy se objevil nový stát – Československá republika. Měl svou vlastní vládu, své vlastní zákony a svou řeč. Zdálo se, že trable s němčinou jsou jednou provždy pryč.