Mgr. David Fischer
Rybník
Když se řekne slovo rybník, vybaví se lidem dříve narozeným většinou idylické prostředí pro koupání a relaxaci, kde za jarních a letních večerů není slyšet vlastního slova pro hlasité žabí koncerty. Místo, kde jste mohli v ranním oparu pozorovat na hladině celou řadu druhů vodních ptáků. Uběhlo jen pár desetiletí a pojem rybník asociuje zcela odlišný obrázek – díra v zemi s tekutinou hrající škálou barev od zelené po hnědou, s průhledností blížící se významně k nule a se značně nevábným zápachem. Koupání a romantice odzvonilo. Zkuste vzít přítelkyni na rande k rybníku, ze kterého vykukují kopky hnoje a kde hladinu zelené vody rozbíjejí boky páchnoucích uhynulých kaprů. A v noci? NIC! Ticho přerušované šploucháním kaprů, popř. vystrašeným „kvákáním“ probuzených polodivokých kachen, tloustnoucích bohatým přikrmováním a čekajících na podzimní sváteční střelce.
Rybník je přitom stavbou, která v krajině neplní pouze roli výrobního prostředku pro produkci živočišných bílkovin - kaprů, ale má i řadu tzv. mimoprodukčních funkcí. Kromě nesporného významu estetického jsou u nás rybníky nedílnou součástí krajiny. Zadržují vodu (retenční funkce), ovlivňují mikroklimatické podmínky a v neposlední řadě mají v dnešní člověkem silně pozměněné krajině nezastupitelnou funkci biologickou. Řečeno oficiálním jazykem – plní v krajině roli tzv. ekologicko – stabilizačního prvku. Díky tomu také zákon o ochraně přírody a krajiny řadí rybník, stejně jako např. les, mezi tzv. významné krajinné prvky.
Rybníky, respektive jejich litorální pásma (mělké vegetací pokryté partie), mají v současné době nezastupitelnou roli jako náhradní stanoviště pro organismy, jejichž život je vázaný na ekosystémy, které byly v minulosti na našem území do značné míry zlikvidovány: přirozené mokřadní ekosystémy, ekosystémy stojatých vod - mokřady, slepá říční ramena, inundační tůně apod.
V nesčetných mokřadech, slepých říčních ramenech a tůních v okolí řek a potoků se dříve rozmnožovali obojživelníci. Poté, co byla většina mokřadů vysušena a toky svedeny do „úhledných“ napřímených a zahloubených stok, měli by obojživelníci vlastně prakticky vyhynout. Za to, že k tomu doposud nedošlo, nese „vinu“ paradoxně opět člověk. Obojživelníci se totiž během staletí naučili využívat k reprodukci bohatou síť rybníků a jiných umělých vodních nádrží, respektive jejich mělké, vegetací zarostlé partie, do značné míry simulující prostředí v přirozených mokřadech. Dalo by se tak říci, že v mnoha oblastech mohly díky výstavbě rybníků stavy obojživelníků dokonce i výrazně vzrůst. Až potud se vše jeví vlastně relativně v pořádku – jeden biotop jsme zvířatům (i rostlinám) vzali, dali jsme jim za něj však relativně vyhovující náhradu.
Tím však bohužel příběh rybníků nekončí. Lidem nestačily dosavadní výnosy ryb, které rybníky do značné míry přirozeně produkovaly, a tak začali „výrobu“ (v našich podmínkách především kaprů) rychle zintenzivňovat. Tento trend výrazně kulminuje v cca posledních 15 – 20ti letech. Krmení a hnojení rybníků a v neposlední řadě tlak předimenzovaných rybích obsádek, často myslivci ještě doplněných o hejna tzv. polodivokých kachen, jsou tak zodpovědné za součastný žalostný stav těchto biotopů. Hnůj a tuny krmení, společně s přemnožením sinic a rytím kaprů ve dně mají na svědomí proměnu rybníků v zapáchající „cosi“.
Ani kapr není v tomto ohledu žádné neviňátko – dokáže z rybníka doslova „vyluxovat“ všechny larvy obojživelníků, a dokonce ani dospělý čolek pro něj nepředstavuje žádný problém. Neúměrně vysoké kapří obsádky pak mají na svědomí i vymizení ponořené, vzplývavé, často i vynořené vodní vegetace a následné vymizení všech živočichů, kteří jsou na tato stanoviště vázáni : hmyz, obojživelníci, vodní ptáci.
Proč jsou rybníky v létě zelené a hnědé?
Hlavní příčinou tohoto stavu jsou předimenzované obsádky ryb, které několikanásobně překračují přirozenou úživnost nádrže. Ryby na jaře a počátkem léta rychle zlikvidují veškerý hrubý a střední zooplankton, který se živí řasami. Ty se pak v nádrži nekontrolovatelně množí (zelená barva). Ryby, které si zlikvidovaly hlavní zdroj potravy, pak začnou intenzivně přerývat dno nádrže a hledat potravu tam. Tím vodu neustále mechanicky zakalují (hnědá až černošedá barva vody).
Zakalení vody má pak za následek nepřítomnost ponořených vodních rostlin (nemohou fotosyntetizovat). Ryjící ryby pak často zničí i porosty tzv. tvrdé litorální vegetace a vše živé, co v ní najdou.
Aby toho nebylo málo, rybáři často řeší tuto situaci nikoliv logickým snížením obsádky, ale v domnění, že problém je v nedostatku živin, masivně nádrže hnojí chlévskou mrvou, často i kejdou. Naše rybníky jsou ale živinami většinou předimenzovány, a tím dochází pouze k dalšímu zhoršování již tak velmi špatné situace.
Co je to litorál?
V souvislosti s vodními nádržemi se často hovoří o litorálech, o tom, jak jsou biologicky důležité. Většina z nás sice při takovém hovoru souhlasně přikyvuje hlavou, ale vlastně vůbec neví, o čem je řeč. Takže, co je to litorál? Je to zóna zahrnující mělké partie nádrže a navazující plochy, které jsou hladinou vody v nádrži ovlivňovány. V dobře fungujícím systému jsou tyto plochy zarostlé mnohdy cennými rostlinnými společenstvy a představují část rybníků se stěžejním významem pro živočišná společenstva. Správně vyvinutý litorál má několik zón:
epilitorál – zóna, která není pod přímým vlivem vody nádrže (ale ovlivňuje ji např. zvýšená hladina podzemní vody); často se jednalo třeba o vlhké orchidejové louky
supralitorál – postřikované pásmo (omýváno při vlnobití – týká se větších nádrží)
eulitorál – trvale zatopená mělká zóna vodní nádrže (dochází zde k intenzivním pohybům vody, buďto bez vegetace, nebo zarostlá vegetací – viz dále)
infralitorál – zóna nádrže s významnou primární produkcí; nejmělčí části (cca do 1 m) zarůstají tvrdou emerzní litorální makrovegetací zakořeněnou ve dně (orobince, rákos, zblochan); navazující pásmo – pásmo měkké plovoucí a ponořené makrovegetace (lekníny, stulík, rdesno, rdesty, ...), cca do 2 m hloubky a pásmo ponořených luk (stolístek, vodní mor kanadský, ...) – hloubka, do které toto pásmo zasahuje, je limitována průhledností a tlakem vody
Terminologie členění litorálních zón vodních nádrží (převzata z publikace Lellák et Kubíček 1992)
Závěrem lze již pouze konstatovat, že je nejvyšší čas zásadně změnit přístup k rybníkům, které lze považovat nejen za přírodní, ale i kulturní bohatství národa. Je třeba je opět začít chápat nejen jako „kapříny“, ale také jako důležitou součást krajiny s významnou biologickou, estetickou, ale třeba i rekreační funkcí. Bez nadsázky lze totiž říci, že na přístupu k rybníkům (respektive vodním nádržím) do značné míry závisí osud celých skupin často zvláště chráněných nebo ohrožených druhů organismů: druhy vodních rostlin, obojživelníci, vodní bezobratlí živočichové a ptáci.
Nechceme je přece za pár let dětem ukazovat jen na obrázcích!
FOTOGRAFIE S KOMENTÁŘEM