O starých cestách

 

V dnešní době lidé stále cestují. Do školy, do práce, do zahraničí nebo na dovolenou k moři, stále cestujeme a stěhujeme se, ať už za prací, nebo za zábavou. Jen málokdo z nás si umí představit, že by celý život strávil na jednom místě. Jak tomu ale bylo v minulosti? Byli naši předci cestovatelé, nebo zůstávali celý život na místě a neopouštěli svůj domov?

Cesty na našem území existovaly odjakživa. Naše země je vnitrozemský stát bez přístupu k moři, a tak se naši předkové museli spoléhat na síť suchozemských a říčních cest, které zásadním způsobem ovlivňovaly jejich život a umožňovaly spojení vesnic a měst mezi sebou i se vzdálenými oblastmi za hranicemi země. Tyto cesty vznikaly zpravidla přirozeně, na základě potřeby, jejich určení bylo velmi široké a v průběhu dějin byly využívány k rozličným účelům. Využívali je kupci a obchodníci, vyslanci ze vzdálených zemí, dobyvatelé, karavany s otroky, kněží přinášející křest, poutníci, náboženská procesí, sedláci, kramáři, úředníci, zkrátka kdokoliv, kdo se potřeboval dopravit z jednoho místa na druhé, musel použít některou z cest nebo stezek.

Nejstarší cesty na našem území vznikaly nejspíš již někdy dávno v pravěku. Vždyť již ze starší doby kamenné známe případy, kdy dávní lovci na své nástroje využívali kvalitní kamenné suroviny, donesené na vzdálenost mnoha kilometrů. Jejich stezky však zřejmě nebyly víc, než pěšiny vyšlapané v trávě a již dávno zanikly.

Nejinak tomu bylo i později a mnoho pravěkých stezek se postupně vytratilo a upadlo v zapomnění. Postupem času se však na některých místech vytvářely spojnice, které spojovaly vzdálené kraje a umožňovaly obchod na velké vzdálenosti. Tímto způsobem na konci pravěku vzniká na východě Moravy takzvaná jantarová stezka, která spojovala pobřeží Baltského moře s jižní Evropou. Taková dálková cesta jistě nevznikla naráz, ale postupně a spíš než o jednu cestu šlo o soustavu navazujících stezek, cest a pěšin, jejichž přesnou polohu můžeme dnes už jen těžko určit.

Význam jantarové stezky pak v raném středověku upadá, až stezka zanikla. V té době však již vznikala nová, západo-východní dálková cesta, začínající u německého Řezna, procházející Prahou, Olomoucí a pokračující dále do polského Krakova a poté do východní Evropy, kde navazovala na stezky procházející Asií až do daleké Číny. Spolu s dalšími dálkovými cestami měly tyto spojnice pro naši zemi nemalý význam a dělaly z ní obchodní a kulturní křižovatku Evropy. Kromě nich však existovala také řada menších cest a stezek, od větších cest, spojujících mezi sebou jednotlivá města, až po ty nejmenší, umožňující bezpečnou cestu mezi vesnicemi, ke kostelu, s obilím do mlýna, na trh a podobně. Bohužel, záznamy o těchto cestách prakticky nemáme a jejich existence je dnes spíše předpokládána na základě logické nutnosti, než historických pramenů.

Jak čas postupoval, ubývalo lesů a přibývalo měst a vesnic. S tím také vznikají další a další cesty a síť stezek a cest se postupně zahušťuje. Bohužel, o těchto cestách toho stále mnoho nevíme. Nebyly dost významné, aby se o nich vedly písemné záznamy a jejich stopy v krajině již dávno zmizely.

Naštěstí v průběhu, či spíše až na konci středověku vznikají první mapy, které jsou však zatím víc uměleckými díly než skutečnými mapami a o přesném průběhu cest nám mnoho neříkají. První přesnější mapu tak známe až z roku 1624, kdy J. A. Komenský vytvořil mapu Moravy. Ve svém věnování Ladislavu Velenovi z Žerotína pak uvádí: „Početné jsou a rozličně vydané místopisné mapy naší vlasti, nejjasnější pane, ale všecky jsou plny chyb.“

Postupně se pak mapy zpřesňovaly (přesné mapy byly potřeba především pro vojenské a pro majetkoprávní účely), a tak nám pozdější mapy dávají o průběhu cest daleko přesnější informace a i písemných záznamů v pozdějších dobách přibylo. Díky nim dnes můžeme nahlédnout o několik staletí zpět a sledovat, kudy naši předci cestovali a jak podobné byli jejich cesty těm našim.

Jan Anlauf, archeolog