Cesty venkova

Historické souvislosti

Od 19. století datujeme začátek zintenzivnění zemědělské produkce. Začal se používat střídavý systém hospodaření, díky tomu přestala část půdy během roku ležet ladem a obnova půdy byla realizována pomocí hnojení a střídání osevních postupů. Tím, že byla neustále využívána prakticky veškerá zemědělská půda, se zvýšil podíl orné půdy o 50 %. Další rozorávání přibylo většinou na úkor jiné zemědělské půdy, tedy luk a pastvin (Lipský 2000).

Ještě v 19. století obsahovaly jednotlivé katastry téměř všechny kategorie využití půdy, v každém z nich bylo možné nalézt ornou půdu, louky, pastviny, lesy, vodní plochy, sady, což pro ně znamenalo soběstačnost. Lidé se v tomto období drželi principů trvale udržitelného rozvoje, tak jak jsou známé nyní (Mareš 2009).

 

 

Zásadní změny přicházejí až ve druhé polovině 20. století. V 50. letech dochází v Československu k politickým a ekonomickým změnám a k přechodu od soukromého zemědělství k socialistické velkovýrobě. Jelínek (2000) tuto změnu charakterizuje jako změnu zemědělství z krajinotvorného činitele v destruktivního. Nejprve proběhla kolektivizace, kdy došlo ke slučování dosud rozdělených zemědělských pozemků. Cílem bylo vytvořit unifikovanou plochu s co největší rozlohou a tím i větším ziskem z půdy. Tento cíl byl naplněn rozoráváním mezí a starých polních cest, kácením remízků a alejí a vytvořením rozsáhlých pravidelných bloků polí.

 

V 70. letech proběhla druhá etapa, která znamenala další přizpůsobení krajiny potřebám socialistického zemědělství. Byla to převážně výstavba velkokapacitních statků a skladů podle unifikované architektury zasazená mimo tradiční prostor intravilánu (Lipský 2000). Technologie potom kázaly použití chemických přípravků pro výživu plodin a na jejich ochranu před škůdci. Výsledky hospodaření shrnuje Dejmal (2000) takto: „Bylo rozoráno 450 000 ha luk, 240 000 ha mezí, 50 000 ha remízků, více jak dvě třetiny polních cest a zlikvidováno kolem 45 000 km liniové zeleně. Průměrná velikost pozemku se zvýšila téměř stokrát, z 23 arů v roce 1948 až po 20 hektarů v roce 1990.“

 

Výsledkem socialistického zemědělství byl stav, kdy se z rolníků stali zaměstnanci bez vztahu k půdě, vznikly velké bloky orné půdy, byly odstraněny prvky rozptýlené zeleně. Tyto zásahy ovlivnily vláhový režim a zapříčinily půdní erozi. Homogenizace a fragmentace krajiny spolu s dodáváním množství průmyslových hnojiv a pesticidů se staly hlavními příčinami ekologické destabilizace a estetické degradace krajiny ve 20. století (Bičík et Kupková in Němec et Pojer2007).

 

Kolektivizace a integrace zemědělské výroby v 50. letech 20. století tak rozvrátila ustálené společenské vztahy, včetně osobních vztahů ke konkrétnímu místu a krajině a vtiskla novou tvář zemědělské krajině. Kolektivizace způsobila, že venkovská krajina ztratila svoji jedinečnost a výlučnost v rámci jednotlivých krajů.

Omezením počtu lidí, kteří v krajině každodenně pracují, a jejich degradací z hospodářů na traktoristy se krajina stala prostorem pro výrobu potravin se všemi škodlivými důsledky. Ztráta zdánlivě zbytečného krajinného detailu tak již téměř nikomu v obci nevadí. Změny v krajině a ztráta krajinného detailu v podobě alejí, mezí, rybníčků, starých cest a křížků tak způsobily v mnoha případech i ztrátu historické paměti území. Více postiženy byly úrodné, méně členité oblasti, v nichž se nejmarkantněji uplatnily velkovýrobní zemědělské technologie (Kyselka 2001).

 

 Tento vývoj byl pozastaven s koncem komunistického režimu. Obrat postupu je směrem k zalesňování pozemků ležících v hornaté krajině, znovu se vytvářejí louky v údolních nivách, budují a obnovují se stabilizační prvky. Snižuje se použití chemických aditiv. Struktura krajiny s velkými celky polí však stále vyhovuje současným technologiím, proto zůstává na téměř stejné úrovni. (Lipský2000).

Velkým problémem se však stává kontrast mezi venkovem, který ztrácí na atraktivitě a vylidňuje se, a naopak přelidněnými velkoměsty. Hájek (2000) je nazývá jako venkovská pustina versus megalopolis. Problémy venkova však mají hlubší kořeny, související právě s historickým vývojem krajiny (Blažek 1997). Vývoj ve 20. století hovoří ve smyslu vytváření nových druhů ekosystémů podporujících konkrétní druhy – např. stepní druhy spojené s kulturním obděláváním, fragmentace krajiny, zvyšování diverzity. Zatímco různorodost krajiny roste na menším měřítku (tedy při pohledu na velké plochy), v tom lokálním zaniká. Různorodost jednotlivých katastrů klesá a dochází k jejich specializaci směrem k jednostrannému využití na úkor rovnoměrnému zastoupení různých ploch (Mareš 2009).

HISTORIE KRAJINY V OBRAZECH  (fotogalerie)

Globální souvislosti

(Zpracováno s využitím literatury.[1])

V současné době dochází v krajině k mnoha zásadním změnám. Povězme si o některých z nich blíže – jak tyto změny probíhají, jak je můžeme ovlivnit, jaké z nich vyplývají důsledky a jaký mají vliv na krajinu a jak na ně reagovat.

1. Hospodářská krize

Hospodářská krize, která postihla světovou ekonomiku v nedávných letech, měla na českou krajinu paradoxně pozitivní dopad. Zbrzdila totiž růst a živelné zastavování krajiny. Protože došlo k utlumení ekonomiky, investoři měli menší ochotu investovat a stavební boom, který byl charakteristický pro období 2. poloviny 90. let a první poloviny prvního desetiletí 21. století, byl velmi zpomalen – což znamená z hlediska krajiny pozitivní dopad (utlumení lidského vlivu).

Je na nás, jak tohoto „mezičasu“ využijeme. Především bychom si měli rozmyslet, jaký si představujeme budoucí rozvoj krajiny v kontextu toho, že podobná krize se může opakovat. To znamená, měli bychom využít utlumení rozvoje v současné době a naplánovat si, jak bychom měli s krajinou pracovat.

Hovoříme-li o krizi, nelze opomenout jednu myšlenku, která občas probleskne médii: co bychom dělali, pokud by došlo ke kolapsu stávajícího ekonomického (technického) systému? Krajina by se pak pro nás stala „prostorem k přežití“, asi bychom se opět museli od počítačů navrátit k zemědělství – zvládla by nás pak krajina uživit?[2] Možná to zní příliš katastroficky, ale měli bychom (alespoň teoreticky) s něčím takovým počítat.

2. Zastavování krajiny a suburbanizace

Jedním ze závažných problémů, které (nejen) naše krajina zažívá, je tzv. suburbanizace – nadměrné rozrůstání menších sídel (vesnic) nacházejících se v dojezdové vzdálenosti centrálního sídla (většího města). Lidé, kteří již nechtěli bydlet na socialistických sídlištích, se přestěhovali „ven, do přírody“. Lze se však obávat, že kvalita jejich života se tím příliš nezlepšila. Mají sice k dispozici velký dům se zahradou, ale nevýhodou je věčné dojíždění a absence občanské vybavenosti v menších sídlech.

Suburbanizace s sebou přináší značné důsledky pro vesnice: nárůst počtu obyvatel vyžaduje kvalitnější a kvantitativnější veřejnou infrastrukturu. Ta zahrnuje nejen technickou infrastrukturu (plynovod, kanalizace, vodovod, internet, telefon…) a dopravní infrastrukturu (silnice, chodníky, cyklostezky, parkoviště…), ale i občanskou vybavenost – komerční (obchody, provozovny, podniky, restaurace) i nekomerční (škola, školka, obecní úřad, kulturní dům, hřiště…). O všechny výše zmíněné druhy infrastruktury (s výjimkou komerční) se musí starat obec.

Suburbanizace přináší i negativní důsledky pro společenské fungování vesnice – při rychlém nárůstu počtu obyvatel (mnohdy až o několik set procent) dojde k vytvoření zcela nové sociální skupiny. To může někdy přinášet problémy při vzájemném soužití.

Jedním z nejvýznamnějších důsledků suburbanizace je její vliv na přírodu a krajinu, který lze v mnoha případech označit za devastační. Např. obec Jesenice na jihovýchodním okraji Prahy „nabobtnala“ v průběhu posledních 20ti let na několikanásobek původní zástavby. Taková věc má naprosto zásadní vliv na fungování např. hydrografické sítě nebo prostupnosti krajiny pro drobná zvířata.

Znamená to však, že by veškerá nová zástavba měla být navždy zapovězena? Nikoliv. Jde jen o to, aby další rozvoj naší civilizace byl hospodárný, ohleduplný k prostředí, v němž žijeme a udržitelný i pro příští generace.

3. Fragmentace a prostupnost krajiny

Fragmentace krajiny znamená „rozbití“ plochy na mnoho drobných plošek (fragmentů), které jsou navzájem neprostupné (z jedné plošky se nedá dostat do druhé). Tento proces, ke kterému dochází v současné době především v důsledku výstavby dopravní infrastruktury, má negativní vliv především na populace drobných živočichů, kterým díky němu hrozí zánik (např. žába se jen s obtížemi může dostat na druhou stranu dálnice, aby tam našla žabáka). Tento problém by měl být řešen s pomocí tzv. územního systému ekologické stability, k jehož realizaci je ovšem ještě dlouhá cesta.

Prostupnost krajiny znamená, nakolik je krajina prostupná pro člověka – turistu na výletě, obyvatele venkova na procházce, cyklistu na vyjížďce. V současné době je velkým problémem právě absence polních cest – člověk se tak z jedné vesnice do druhé dostane častokrát pouze po silnici.

4. Postindustriální krajina a nová divočina

Nejen pro moderní dobu je příznačný fakt, že leckteré průmyslové areály (továrny, lomy, nádraží apod.) jsou poté, co se jejich provoz přestal vyplácet, opuštěny – člověk o ně ztrácí zájem, protože mu již neslouží – a jsou vydány napospas přírodě. Vlivem přirozené sukcese se na takových plochách uchytí vegetace a začíná vznikat tzv. „nová divočina“ – novodobý prales. Podobné procesy se samozřejmě projevují všude tam, kde přestává člověk hospodařit: kolik různých vesnic zarůstá křovím, protože se o veřejné pozemky nikdo nestará.

Nelze říci, jestli je nová divočina pozitivní či negativní jev – záleží případ od případu. Ale je to až neuvěřitelná schopnost přírody vzít si zpět to, co jí člověk kdysi „vyrval“ a zacelit rány, které člověk udělal na tváři Země.

5. Klimatická změna

Klima není neměnné – naopak, jeho výkyvy v průběhu lidské historie byly značné a nezřídka měly významný vliv i na dějiny kultury a civilizace.[3] Prostředníkem mezi klimatem a lidmi je krajina – skrze ni zažíváme různé klimatické jevy (povodně, sucho, teplo, mráz, déšť…). Česká republika zažívá v současné době dva protichůdné klimatické jevy – extrémní srážky následované povodněmi a extrémní sucho (nakolik jsou extrémní projevy klimatu důsledkem současných klimatických změn, přenechejme k řešení odborníkům). V současné době se zdá, že klima se při přibližně setrvalém množství srážek otepluje – to bude mít pravděpodobně ten následek, že budoucí generace budou ohroženy suchem.[4] Těmto extrémům nelze zabránit. Ale lze se připravit na jejich následky. Ač se to zdá paradoxní, tyto opačné jevy (povodně a sucho) mají stejné technické řešení – tím je udržení vody v krajině a zvýšení retence vody v krajině.

Vzpomeneme-li si na úvodní kapitolu o hospodaření našich předků a jejich provázanosti s krajinou a podíváme-li se na staré katastrální mapy z 19. století, zjistíme, že málo kde bychom nalezli nečleněné velkoplošné lány a málo kde bychom nalezli zástavbu v údolní nivě. Naší krajině chybí drobná rozptýlená zeleň, rybníčky, mokřady, nezmeliorované potoky, remízky, meze, polní cesty doprovázené alejemi. Právě práce s krajinou se může stát mocným nástrojem při zvládání problémů, které na nás klade klimatická změna.

6. Sociálně-ekonomické změny na vesnici

V posledním půlstoletí proběhy v naší krajině velké změny (viz 1. kapitola). Ty byly nejen rázu technického (např. rozorání mezí), ale také (a to především) sociálního a ekonomického (např. kolektivizace zemědělství). Výsledkem byla velká proměna sociální a ekonomické struktury venkova. Zatímco ještě v první polovině 20. století pracovala značná část obyvatel venkova v zemědělství (na svých vlastních polích), v jeho druhé polovině již zemědělci obdělávali nikoliv své vlastní pozemky, ale družstevní. Po revoluci v r. 1989 byla sice původním vlastníkům jejich pole navrácena, ale kdo z takových majitelů dnes zemědělsky hospodaří? Jen menšina, ostatní svá pole pronajímají firmám, které zemědělskou produkci obstarávají za ně. Tento proces několika proměn vlastnických a profesních vztahů měl za následek konec způsobu hospodaření, který by byl alespoň vzdáleně blízký tradičnímu (např. takovému, který lze dnes pozorovat v Rakousku nebo Polsku). Nerovnost mezi vlastnickou strukturou a uživatelskou strukturou je do očí bijící.

 

Evropská úmluva o krajině