Cesty venkova

Pole

Na úvod
Ekologické zemědělství
... a jiné

Jak praví stará moudrost rolníků, vztah lidí k zemi se dá určit podle jejich vztahu k půdě. Je-li člověk vázán k místu, půdě a jejím výnosům, je nucen ji ochraňovat a hýčkat. Půda je totiž živá… anebo mrtvá.

Petr Mikšíček

Málo platné, ať chceme nebo ne, lidský svět se stále více stává podobným, bez ohledu na zeměpisné umístění toho či onoho státu. Podle fotografii moderních staveb těžko poznáme, ve které zemi se nacházíme. Rozdíl je patrný teprve při pohledu na celkový obraz krajiny. Na její význačná rostlinná společenství ryze přírodní nebo ovlivněná lidskou činností. Ovšem převážná většina dnešních porostů jsou monokulturní, vyšlechtěná na co nejvyšší výnosy bez ohledu na kladné vazby s přírodním prostředím. Pestrost je nežádoucí, protože komplikuje okamžitou ekonomiku produkce (Brada et Nikodémová 2002). Otázkou tedy zůstává, co je pro nás v dnešní době charakteristický ráz venkovské krajiny. Heterogenní mozaika polí odrážející specifika jednotlivých krajů a zemí nebo uniformní zemědělská plocha přetvořena na výrobní produkční plochu?

Česká krajina je vlastně takovou Krajinou s.r.o. Představa, že jednatelé a předsedové společností, které hospodaří na zemědělské půdě časem navážou vztah k půdě a ke krajině je zjevně nereálné. Ačkoliv zcela jistě existuje řada svědomitých nájemců půdy, obecně nejsou motivováni k investicím do ochrany a obnovy krajiny (Sklenička 2011).

Weber (2001) ve svém příspěvku konstatuje, že v dnešní době přetrvává setrvačnost velkovýrobních způsobů zemědělského hospodaření v krajině, nešetrných k životního prostředí. Silný ekonomický tlak a nedostatečná podpora ze strany státu k cílené restruktualizaci zemědělství jsou dílčími faktory stávající krize českého zemědělství, následně celého venkova. Úloha venkova, obnova krajiny a náprava neúměrného využívání přírodních zdrojů je v zemích EU předmětem velké pozornosti politických představitelů i veřejnosti. Zemědělství je vedle produkčních funkcí především chápáno a ekonomicky podporováno jako významný krajinotvorný činitel a faktor stabilizace venkovského obyvatelstva.

Historické souvislosti

Od 19. století datujeme začátek zintenzivnění zemědělské produkce. Začal se používat střídavý systém hospodaření, díky tomu přestala část půdy během roku ležet ladem a obnova půdy byla realizována pomocí hnojení a střídání osevních postupů. Tím, že byla neustále využívána prakticky veškerá zemědělská půda, se zvýšil podíl orné půdy o 50 %. Další rozorávání přibylo většinou na úkor jiné zemědělské půdy, tedy luk a pastvin (Lipský 2000).

Ještě v 19. století obsahovaly jednotlivé katastry téměř všechny kategorie využití půdy, v každém z nich bylo možné nalézt ornou půdu, louky, pastviny, lesy, vodní plochy, sady, což pro ně znamenalo soběstačnost. Lidé se v tomto období drželi principů trvale udržitelného rozvoje, tak jak jsou známé nyní (Mareš 2009).

Zásadní změny přicházejí až ve druhé polovině 20. století. V 50. letech dochází v Československu k politickým a ekonomickým změnám a k přechodu od soukromého zemědělství k socialistické velkovýrobě. Jelínek (2000) tuto změnu charakterizuje jako změnu zemědělství z krajinotvorného činitele v destruktivního. Nejprve proběhla kolektivizace, kdy došlo ke slučování dosud rozdělených zemědělských pozemků. Cílem bylo vytvořit unifikovanou plochu s co největší rozlohou a tím i větším ziskem z půdy. Tento cíl byl naplněn rozoráváním mezí a starých polních cest, kácením remízků a alejí a vytvořením rozsáhlých pravidelných bloků polí.

V 70. letech proběhla druhá etapa, která znamenala další přizpůsobení krajiny potřebám socialistického zemědělství. Byla to převážně výstavba velkokapacitních statků a skladů podle unifikované architektury zasazená mimo tradiční prostor intravilánu (Lipský 2000). Technologie potom kázaly použití chemických přípravků pro výživu plodin a na jejich ochranu před škůdci. Výsledky hospodaření shrnuje Dejmal (2000) takto: „Bylo rozoráno 450 000 ha luk, 240 000 ha mezí, 50 000 ha remízků, více jak dvě třetiny polních cest a zlikvidováno kolem 45 000 km liniové zeleně. Průměrná velikost pozemku se zvýšila téměř stokrát, z 23 arů v roce 1948 až po 20 hektarů v roce 1990.“

Výsledkem socialistického zemědělství byl stav, kdy se z rolníků stali zaměstnanci bez vztahu k půdě, vznikly velké bloky orné půdy, byly odstraněny prvky rozptýlené zeleně. Tyto zásahy ovlivnily vláhový režim a zapříčinily půdní erozi. Homogenizace a fragmentace krajiny spolu s dodáváním množství průmyslových hnojiv a pesticidů se staly hlavními příčinami ekologické destabilizace a estetické degradace krajiny ve 20. století (Bičík et Kupková in Němec et Pojer2007).

Kolektivizace a integrace zemědělské výroby v 50. letech 20. století tak rozvrátila ustálené společenské vztahy, včetně osobních vztahů ke konkrétnímu místu a krajině a vtiskla novou tvář zemědělské krajině. Kolektivizace způsobila, že venkovská krajina ztratila svoji jedinečnost a výlučnost v rámci jednotlivých krajů.

Omezením počtu lidí, kteří v krajině každodenně pracují, a jejich degradací z hospodářů na traktoristy se krajina stala prostorem pro výrobu potravin se všemi škodlivými důsledky. Ztráta zdánlivě zbytečného krajinného detailu tak již téměř nikomu v obci nevadí. Změny v krajině a ztráta krajinného detailu v podobě alejí, mezí, rybníčků, starých cest a křížků tak způsobily v mnoha případech i ztrátu historické paměti území. Více postiženy byly úrodné, méně členité oblasti, v nichž se nejmarkantněji uplatnily velkovýrobní zemědělské technologie (Kyselka 2001).

Tento vývoj byl pozastaven s koncem komunistického režimu. Obrat postupu je směrem k zalesňování pozemků ležících v hornaté krajině, znovu se vytvářejí louky v údolních nivách, budují a obnovují se stabilizační prvky. Snižuje se použití chemických aditiv. Struktura krajiny s velkými celky polí však stále vyhovuje současným technologiím, proto zůstává na téměř stejné úrovni. (Lipský2000).

Velkým problémem se však stává kontrast mezi venkovem, který ztrácí na atraktivitě a vylidňuje se, a naopak přelidněnými velkoměsty. Hájek (2000) je nazývá jako venkovská pustina versus megalopolis. Problémy venkova však mají hlubší kořeny, související právě s historickým vývojem krajiny (Blažek 1997). Vývoj ve 20. století hovoří ve smyslu vytváření nových druhů ekosystémů podporujících konkrétní druhy – např. stepní druhy spojené s kulturním obděláváním, fragmentace krajiny, zvyšování diverzity. Zatímco různorodost krajiny roste na menším měřítku (tedy při pohledu na velké plochy), v tom lokálním zaniká. Různorodost jednotlivých katastrů klesá a dochází k jejich specializaci směrem k jednostrannému využití na úkor rovnoměrnému zastoupení různých ploch (Mareš 2009).

Problémy současné zemědělské krajiny

Špatného hospodaření s vodou v krajině, narušení vodního režimu

Ztráty půdy vodní erozí

Velké zcelené pozemky, nedostatek rozptýlené krajinné zeleně

Nízká diverzita, monokultury

Fragmentace silniční dopravou a dalšími liniovými stavbami

Zábor zemědělské půdy v důsledku výstavby

Kvalita půdy – pesticidy, intenzivní hnojení umělými hnojivy

Na půdě nehospodaří její vlastníci, ale uživatelé

Řešení

Praktikovat pestrý osevní plán
Omezit používání chemických hnojiv, upřednostnit hnojení chlévskou mrvou a hnojem
Omezit používání pesticidů, upřednostnit biologickou ochranu rostlin
Zavádět bezorebné technologie
Část povrchu obdělávaných polí pokrývat nerozloženými rostlinnými zbytky
Pěstovat hlubokořenné plodiny (vojtěšku), meziplodiny, eliminovat nepříznivý vliv velkoplošného pěstování kukuřice
Zvýšit retenční schopnost půdy vsakovat vodu
Dostupnými různorodými postupy zabránit splavování ornice a vysychání půdy
Obnovovat travní porosty, budovat vsakovací travní pásy s hlubokokořenícími dřevinami
Zkvalitnit hospodaření na svažité a těžkoobdělávatelné zemědělské půdě

Východisko I - Ekologické zemědělství

Co je to ekologické zemědělství?

Ekologické zemědělství je šetrným způsobem zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí. Jeho jednotlivé složky stanovují, omezují či zakazují používání látek a postupů, které zatěžují a znečišťují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a dbají na pohodu chovaných hospodářských zvířat.

Ekologické zemědělství si vytyčilo cíle, kterými reaguje na současné problémy:

● produkovat kvalitní potraviny a krmiva o vysoké nutriční hodnotě v dostatečném množství

● pracovat v co nejvíce uzavřených cyklech koloběhu látek, využívat místní zdroje a minimalizovat ztráty

● udržet a zlepšovat úrodnost půdy

● vyvarovat se všech forem znečištění pocházejících ze zemědělského podniku

● minimalizovat používání neobnovitelných surovin a fosilní energie (odmítnutí lehce rozpustných minerálních hnojiv a pesticidů, jejich náhrada uvědomělým využíváním biologických procesů a kultivací plodin, nižší intenzita obdělávání půdy, podpora aktivity půdních organismů a rozvoje kořenového systému plodin)

● hospodářským zvířatům vytvořit podmínky, které odpovídají jejich fyziologickým

a etologickým potřebám a humánním a etickým zásadám

● uchovat přírodní ekosystémy v krajině, chránit přírodu a její rozmanitost

● vytvářet pracovní příležitosti a tím udržet osídlení venkova a tradiční ráz zemědělské kulturní krajiny

● umožnit zemědělcům a jejich rodinám ekonomický a sociální rozvoj a uspokojení z práce (ekologické zemědělství vyžaduje hluboký zájem a odpovědnost).

http://www.eposcr.eu/wp-content/uploads/vyd_publ/EZ%20a%20rozvoj%20venkova.PDF

Ekologické zemědělství tak je moderní formou obhospodařování půdy bez používání chemických vstupů s nepříznivými dopady na životní prostředí, zdraví lidí a zdraví hospodářských zvířat. Tento zemědělský produkční systém umožňuje produkovat vysoce kvalitní potraviny a je nedílnou součástí agrární politiky ČR. Kromě produkce biopotravin přispívá ekologické zemědělství k lepším životním podmínkám chovaných zvířat, k ochraně životního prostředí a ke zvýšení biodiverzity prostředí.

(http://eagri.cz/public/web/mze/zemedelstvi/ekologicke-zemedelstvi/)

Tím kdo ručí za dodržování pravidel pro ekologické zemědělství je Ministerstvo zemědělství a to jak národní, tak evropské legislativy. MZe dále řídí státní podporu pro ekologické zemědělce v rámci národních dotací a Programu rozvoje venkova, dále pak zprostředkovává realizaci strategických dokumentů rozvoje ekologického zemědělství. Například formou finančních podpor se aktivně podílí na podpoře marketingu, osvěty a vzdělávání.

Zákonné normy

Zákonné normy v ČR pro ekologické zemědělství se ve svém základu opírají o normy pocházející z Evropské unie, jako jsou:

Nařízení Rady (ES) č. 834/2007 - o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) č. 2092/91
Nařízení komise (ES) č. 889/2008 - kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů
Nařízení komise (ES) č. 1235/2008 - kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) 834/2007, pokud jde o opatření pro dovoz ekologických produktů ze třetích zemí

Provoz zemědělského podniku a výroba biopotravin jsou v celém procesu upraveny zákonem č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, v platném znění, vyhláškou MZe č. 16/2006 Sb., kterou se upravují některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství a Nařízením Rady č. 2092/91/EHS, o ekologickém zemědělství a k němu se vztahujícím označování zemědělských produktů a potravin.

Ekologické zemědělství a půda

Půda je jedním z nejdůležitějších, ale často však zanedbávaným přírodním zdrojem. Je nezbytná pro život na Zemi, jelikož vyživuje rostliny, které poskytují potravu a kyslík živočichům. Ekologické zemědělství respektuje hodnotu půdy, jelikož je kladen důraz na to, co je do půdy vkládáno a co je z ní čerpáno, a také jak hospodaření ovlivňuje úrodnost půdy a její složení.

Ekologičtí zemědělci se tedy nesnaží pouze půdu udržovat v úrodném, zdravém a co možná nejvíce přirozeném stavu. Zemědělci (eko) by se tedy měli snažit její stav zlepšit také pomocí dodávání vhodných živin, zdokonalováním její struktury a efektivním hospodaření s vodou.

K tomu mohou využívat poměrně velké množství různých metod. Jako jsou například:

Používání pestrého osevního postupu. Tím dochází k narušení životního cyklu plevelů a škůdců a je tak poskytnut dostatečný čas potřebný pro zotavení půdy a doplnění potřebných živin. Luštěniny jako například jetel vážou atmosférický dusík do půdy.
Správné a citlivé postupy při mechanizačních pracích na polích, jako je například orba po vrstevnici.
Používání organických statkových hnojiv (například chlévská mrva) pro zlepšení struktury půdy.
Upuštění od používání umělých hnojiv a pesticidů s cílem zabránit dlouhodobým změnám v chemickém složení a závislosti půdy.
Vytyčení dostatečného množství pastvin pro pastvu dobytka tak, aby nedošlo k úplnému vypasení a poskytnut čas potřebný pro zotavení půdy a zamezení ztráty živin. Pravidelné sekání nedopasků a kultivace půdy pomocí mechanizace (alespoň z počátku).
Využívání metodiky zeleného hnojení, které chrání půdu po sklizni před půdní erozí a vyplavováním živin.
Výsadba pásů křovin, zakládání mezí a luk jako prevence před půdní erozí a ztrátou živin.

Dopadem ekologického zemědělství na půdu je nárůst biodiverzity. Stoupá nejen rozmanitost stanovišť, ale také množství druhů živočichů a rostlin.

(http://ec.europa.eu/agriculture/organic/environment/soil_cs)

Vliv ekologického zemědělství na krajinu

Krajina pod vlivem ekologického zemědělství směřuje ke stabilitě společenstev živočichů a k odolnosti vůči půdní erozi. Zemědělci hospodařící ekologicky se snaží o zlepšení stavu naší krajiny a to proto, že tím zlepší možnosti obhospodařování svých polí. To se sice neprojeví hned, ale v dlouhodobém měřítku je kladný vliv ekologického zemědělství na krajinu neopomenutelný.

Běžný pozorovatel si v krajině všimne nejdříve různých výsadeb, jako jsou aleje a osázené meze. Dále pak, si může všimnout změny ve tváři porostů v okolí vodních toků, případně změny průběhu koryta u místních potoků. Vzniku luk a trvalých travních porostů, které jsou sekány v pásech. Ale i rozsáhlých ohrad pro skot.

To vše jsou dopady ekologického zemědělství na krajinu, neboť zemědělec, který ekologicky hospodaří a zajímá se o to, jak dobře ekologicky hospodařit se snaží pracovat s krajinou, kterou obdělává tak, aby zde mohli hospodařit i další generace.

Je zajímavé, že jak je ekologické zemědělství prospěšné pro biodiverzitu v krajině, tak může být prospěšné i pro společenský život v obci. Vždyť dnes dříve než kdy jindy provází život na vsi a menších městech odcizení obyvatel, kteří pracují daleko od domova a do své obce jezdí prakticky jen přespávat. Pak akce typu společného sázení aleje okolo úvozové cesty mohou být vzácnou příležitostí se sejít a vlastně poznat své sousedy.

Ing. Josef Bím

Ekologické zemědělství kontra konvenční zemědělství

Východisko II - Pozemkové úpravy

Co jsou pozemkové úpravy?

Pozemkové úpravy jsou komplexní proces, který má na starosti uspořádání pozemků různých vlastníků zemědělské půdy tak, aby vznikly vhodné podmínky pro jejich racionální hospodaření. Zároveň zajišťují lepší podmínky pro ochranu životního prostředí, zemědělského půdního fondu, zlepšení vodního režimu krajiny a podporu ekologické stability krajiny.

Hlavní cíle pozemkových úprav jsou především:

obnovit osobní vztah vlastníků k jejich půdě a ke krajině
vlastnické scelení a zpřístupnění všech pozemků pro jejich vlastníky
obnova a zlepšení prostupnosti krajiny
ochrana půdy, vody a bioty jako veřejných statků
aktualizace katastru nemovitostí.

Proces pozemkových úprav se snaží povzbudit obyvatele venkova k tomu, aby se snažili o zlepšení a ochranu životního prostředí ve svém okolí. Během procesu dochází k aktivnímu řešení problémů v daném území, během nějž mají obyvatelé příležitost sdělit své představy o místní krajině a přírodě, o své vlastní budoucnosti a možnostech dalšího směřování svého okolí.

V rámci pozemkových úprav probíhá realizace krajinotvorných opatření, například obnova vodních toků a nádrží, budování protierozní a protipovodňové ochrany území, výsadby systémů ekologické stability, biocenter a biokoridorů, obnova remízků nezbytných pro život drobné zvěře, zajištění prostupnosti krajinypolními cestami a to vše má za následek i zvýšení estetické hodnoty krajiny v řešeném území.

Použité zdroje:

Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 545/2002 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav

Pozemkové úpravy krok za krokem

Pozemková úprava (PÚ) se provádí v jednom vybraném katastrálním území a její obvod je tvořen jedním nebo více celky v tomto území. Obvod pozemkové úpravy je rozlišen na obvod vnitřní a vnější. Vnitřní obvod zpravidla kopíruje hranici zastavěného území, vnější je pak tvořen katastrální hranicí, případně hranicí lesa, či liniového objektu (řeka, silnice, ...).

Předmětem pozemkových úprav jsou všechny zemědělské pozemky v obvodu pozemkové úpravy bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a uživatelské vztahy.

Účastníci pozemkových úprav jsou hlavně vlastníci pozemků, které jsou řešeny v rámci obvodu pozemkové úpravy. Tyto pozemky se scelují nebo dělí, zabezpečuje se k nim přístupnost a jejich využití a vyrovnávají se hranice tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Významným účastníkem pozemkových úprav je obec, ve které pozemková úprava probíhá.V případě, že je pozemková úprava vyvolána stavební činností (např. stavba dálnice), stává se účastníkem řízení také stavebník.

Podklady pro vypracování pozemkové úpravy

Pro zpracování pozemkové úpravy je nutné použít celou řadu podkladů. Mezi nejdůležitější podklady patří geodetické a majetkoprávní podklady (např. údaje z katastru nemovitostí), mapové podklady (např. státní mapová díla, mapy BPEJ, základní vodohospodářská mapa, ortofotomapa a další) a podklady územního plánování. Další potřebná dokumentace je především zaměřena na tvorbu a ochranu životního prostředí, dokumentace vodohospodářských staveb a ochrany před povodněmi a dokumentace dopravních staveb.

Proces pozemkových úprav

Proces PÚ trvá obvykle 3 – 5 let. Skládá se z několika na sebe navazujících a částečně se překrývajících částí.

Seznam jednotlivých kroků procesu pozemkových úprav je následující:

zahájení PÚ

podrobný průzkum

úvodní jednání

soupis nároků vlastníků

plan společných zařízení

návrh nového uspořádání pozemků

rozhodnutí o pozemkových úpravách

1. Zahájení PÚ

Řízení o pozemkových úpravách se považuje vždy za zahájené vždy z podnětu pozemkového úřadu. Mezi nejčastější důvody pro zahájení patří žádost vlastníků pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území, popřípadě potřeba obce vyřešit protipovodňovou a protierozní ochranu nebo stavební činnost. Zahájení řízení o pozemkových úpravách oznámí pozemkový úřad veřejnou vyhláškou, která je vyvěšena po dobu 15 dní na úřední desce pozemkového úřadu a na úřední desce obce, ve které se PÚ zahajuje. O PÚ jsou současně vyrozuměny organizace a orgány státní správy, jejichž zájmy mohou být PÚ dotčeny.

2. Podrobný průzkum

Podrobný průzkum je prováděn v celém obvodu PÚ, v případě potřeby i v navazujících lokalitách. Výsledky průzkumu jsou hlavním podkladem pro zpracování plánu společných zařízení. Součástí průzkumu je několik částí, zvláště:

zjišťuje se způsob současného využití zemědělských pozemků
technický stav polní cestní sítě
výpočet erozní ohroženosti zemědělských pozemků
zhodnocení odtokových poměrů v území
rozmístění a stav zeleně
vedení inženýrských sítí a jejich ochranná pásma
potřeba asanačních opatření na degradovaných a kontaminovaných půdách, výskyt skládek odpadů a dobývacích prostor

Výsledkem je textový dokument Rozbor současného stavu. Nedílnou součástí je i mapová příloha.

3. Úvodní jednání

Po zahájení řízení pozemkový úřad svolá úvodní jednání, na které pozve všechny účastníky řízení. Cílem jednání je představení účelu a formy pozemkových úprav a seznámení s jejich předpokládaným obvodem. Nadpoloviční většinou je zvolen sbor zástupců. Tento sbor je pomocným orgánem pro zpracovatele PÚ. Na úvodním jednání je projednáváno zejména oceňování pozemků pro stanovení nároků vlastníků.

4. Soupis nároků vlastníků

Pro každého vlastníka je vytvořena tabulka soupisu nároků podle ceny, výměry, vzdálenosti a druhu jeho pozemků, a to včetně omezení vyplývajících ze zástavního práva, předkupního práva, věcných břemen. Při oceňování pozemků se používá základní cena, která se zjistí podle BPEJ. Soupis nároků vlastníků vyloží pozemkový úřad po dobu 15 dnů na místně příslušném obecním úřadě a zároveň doručí vlastníkům. Nároky jsou podkladem pro vypracování návrhu nového uspořádání pozemků.

5. Plán společných zařízení (PSZ)

Je to krajinný plán uvnitř pozemkové úpravy. Navržená společná zařízení lze rozdělit do následujících kategorií:

opatření ke zpřístupnění pozemků
protierozní opatření pro ochranu zemědělského půdního fondu (ZPF)
vodohospodářská opatření
opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí

Důležitou podmínkou návrhu společných zařízení je jejich polyfunkčnost.

6. Návrh nového uspořádání pozemků

Návrh nového uspořádání pozemků je nejdůležitější etapou pozemkových úprav z pohledu vlastníků. Vlastnické pozemky jsou v rámci obvodu nově rozmisťovány. Je nutné dbát na návaznost na plán společných zařízení, i na zajištění přístupnosti všech nově navržených pozemků. Zpracovatel je vázán kritérii přiměřenosti, která jsou posuzována na základě bilance ceny (4%), výměry (10%) a vzdálenosti (20%) mezi původním stavem a stavem nově navrženým. Kritéria mohou být překročena pouze s písemným souhlasem vlastníka.

7. Rozhodnutí o pozemkových úpravách

Návrhová část procesu PÚ končí dvěma na sebe navazujícími rozhodnutími. Pozemkový úřad vydá tzv. první rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav (pokud s návrhem souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků řešených v PÚ). Po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí vydá tzv. druhé rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv.

Vytyčování pozemků

Nové uspořádání pozemků je na základě schváleného návrhu PÚ podle potřeb vlastníků vytyčeno a označeno v terénu trvalým způsobem. Vytyčení zajišťuje pozemkový úřad.

Realizace společných zařízení

Dle společného výběru pozemkového úřadu a sboru zástupců s ohledem na finanční možnosti jsou společná zařízení postupně realizována. Vlastní realizace předchází zpracování realizačního projektu, v případě stavby je nutné požádat stavební úřad o stavební povolení. Realizace společných zařízení je bezesporu nejviditelnějším výsledkem pozemkových úprav. Mezi nejčastěji realizovaná společná zařízení patří nové polní cesty, odvodňovací příkopy, výsadba alejí, zatravnění nebo stavba vodních nádrží.

Financování pozemkových úprav

Náklady na pozemkové úpravy hradí stát. Na úhradě nákladů se mohou podílet i účastníci PÚ, avšak tyto případy jsou výjimečné. Výjimku tvoří situace, kdy byla PÚ vyvolána stavební činností, v tomto případě hradí v závislosti na rozsahu území dotčeného stavbou náklady stavebník.

Východisko 3 – Přijetí zákonů a norem upravujících povinnost vlastníků (provozovatelů) na půdě hospodařit šetrně

Bude doplněno.

Východislo 4 – Implementace Evropské úmluvy o krajině

Úmluva, přijatá ve Florencii v r. 2000, je nejvýznamnějším mezinárodním dokumentem vztahujícím se ke krajině. Úmluva konstatuje, že členské státy Rady Evropy si jsou vědomy významu krajiny, zároveň si však uvědomují, že vývoj technik a postupů v oblastech využívání krajiny a v ekonomice urychlují změny krajiny. Dále že si přejí „reagovat na právo veřejnosti užívat vysoce kvalitní krajinu a hrát aktivní roli při jejím rozvoji“, stejně tak vyjadřují přesvědčení, že „krajina je klíčovým prvkem blaha jednotlivce i společnosti“ (předmluva). Úmluva zavazuje smluvní strany, aby zavedly strategie a zásady umožňující ochranu, správu a plánování krajiny; aby posílily účast veřejnosti a místních orgánů v uvedených strategiích; a především mají „začlenit krajinu do svých politik územního a urbánního plánování, do své kulturní, environmentální (…) politiky“ (článek 5). Smluvní strany se rovněž v úmluvě zavázaly podporovat vzdělávací programy, které se zaměří na „hodnoty spjaté s krajinou“ a na problematiku jejího plánování. Úmluva dále požaduje, aby každá strana vymezila a vyhodnotila na svém území vlastní typy krajiny; dále aby každá strana definovala tzv. cílové charakteristiky krajiny, tj. přání a požadavky obyvatel; a dále aby každá strana přijala nástroje, zaměřené na ochranu a plánování krajiny (článek 6).

Bohužel, v České republice (na rozdíl od jiných evropských států) nebyla tato úmluva dosud zcela zavedena do praxe. Mezery lze spatřovat především v oblasti výzkumu krajiny, aplikace výzkumu na management krajiny a spoluúčasti veřejnosti v procesu územního plánování.

Zpracováno podle Fanta, V.: Uplatnění kulturně-historických hledisek v konceptu ochrany kulturní krajiny. Diplomová práce, ČVUT, Praha 2013