Škola



Ze vzpomínek pamětníků

 „Když se řekne škola, tak se mi vybaví spousta dětí. Ve třídě nás bylo hrozně moc. Jen z Mezného co jich tehdy chodilo! Nebo z Mokřan. Devět dětí v rodině, to nebyla žádná vzácnost.“ (Nechvalice)

„Ve škole nás byl houf, myslím tři sta dětí. Seděli jsme i na zemi, a někdy jsme museli i stát.“ (Počepice)

„Já měla školu přes silnici. Byla to jednotřídka, pět ročníků v jednom. Nebylo nás moc, tak dvacet, pětadvacet. Učil nás pan učitel Kostohryz. My mu říkali pane řídící. Vzpomínám si, jak v tý třídě byly takový dlouhý spojený lavice, takže když šel někdo k tabuli, museli ostatní vylézt a pustit ho. Mně se líbilo, že tam s námi byly i starší děti, a docela nám i pomáhaly.“ (Nechvalice)

„Pro mě první třída nebyla nic objevnýho. Nějaký počítání, nějaký psaní…já to znala už z domova. Ale že jsem mohla poslouchat, co se učeji ty starší, to mě hrozně bavilo!“ (Nechvalice)

„Když jsem se učil v Sezimově Ústí, tak jsem teprve zjistil, jakej nám chlumská škola dala dobrej základ. Třeba matiku a geometrii. Já jsem si říkal: No todle já všecko umím! Takže jsem tam jezdil jen jako pro formu. Ono to bylo 4x v měsíci a já tam byl jen 2x, mně to úplně stačilo.“ (Chlum)

„Učitelé tehdy měli jiný výchovný metody. Rákosky. Ten respekt u dětí byl potom úplně jinej! Nejhorší byl Procházka. To jsme vždycky koukali, kterou nohou nás kopne do sedu…Ten byl strašně zlej!“ (Jesenice)

„Trestalo se rákoskou. On už Komenský říkal, že metla vyhání děti z pekla. Já jsem byl ňákej lupínek! To nebyl snad den, abych nedostal na ruku, a taky takovou, že mi pani učitelka i prosekla dlaň. No a já jsem si to namazal cibulí, pálilo to a já nemusel tejden ve škole psát.“ (Chlum)

„Když někdo ve škole zlobil, zůstal po škole. To bylo často. A pak ty tělesný tresty. Ale rodiče si nestěžovali, že někdo bije děti. Naopak, kdyby člověk v tý době řek, že dostal od kantora, tak dostal ještě jednou. Doma.“ (Počepice)

(zážitek pana starosty Hejhala) „Já jsem chodil do první třídy do Počepic. Učil mě pan řídící Kochta a tam jsme začínali zpěvem. Pamatuju si, že jsme zpívali nějakou moravskou písničku ´Hej haj, nepřijde´ a kluci schválně zpívali ´Hejhal nepřijde´. Tak to si pamatuju, jako by to bylo dneska.“ (Nechvalice)

„První třída mě zklamala. Když jsem přišel do školy první den (1935), tak jsem dostal pytlík cukroví. A já myslel, že to bude každej den, ale von pan řidicí Rabyška už pak žádný cukroví nerozdával. Až časem jsem se dozvěděl, že to cukroví koupila moje maminka tady u Piklů a dala ho panu učiteli.“ (Chlum)

„Chodila jsem do školy v Kvasejovicích. Měli jsme moc hodnou paní učitelku Moravcovou. Tu mám pořád před očima, když se mi vybaví první třída. A pak takovej pocit, že mi tam bylo dobře.“ (Nechvalice)


předměty

„Tehdy ještě nebyly žádný tělocvičny. Vedle školy byl zatravněnej plácek a tam jsme běhali, házeli míčkem, hráli vybíjenou, honičky, hráli hry, třeba Mlsná kozo, pojď na zelí, máme dobrý kyselý. Vzpomínám si, jak jsme tam seděli v řádce jak slepice.“ (Nechvalice)

 „Tělocvična tu nebyla, tak jsme chodili cvičit ven. Šplhali jsme třeba na stromy. Kantor pomoh, aby člověk dosáh na větve, no, a pak už musel každej lézt sám. To byla legrace. Dneska si to nedovedu představit. Dnes dětem překážky odstraňujeme a oni pak neumí v těch překážkách chodit.“ (Počepice)

„Ven jsme chodili k panu řídícímu Jiráčkovi – na dvorek. Tady žádný hřiště nebylo a on měl takovej krásnej dvoreček, rovnej. Měl tam i písek a my do něj malovali klacíkem a to nás hrozně bavilo.“ (Nechvalice)

„Když dělal řídícího pan učitel Moravec, tak ten s náma chodil každý pondělí na vycházky. Chodili jsme nahoru do lesa do Zvěřince a přitom jsme poznávali kytky a stromy a houby… Na to ráda vzpomínám.“ (Nechvalice)

„Většinou nám všem utkvěly vzpomínky na to, jak jsme chodili ven, že jo? Že člověk v tý přírodě je rád, a ty děti taky. To byla výuka přírodopisu! Venku! A všechny ročníky spolu!“ (Nechvalice)

„Pracovalo se i na zahradě s hrabičkami, s motyčkou, to nás bavilo. Byly jsme děti z vesnice, tak co se dělalo doma, dělalo se i ve škole.“ (Nechvalice)

 „My jsme při těch pracích na zahradě třeba pěstovali ze semínek stromky. Za čas to vyrostlo, a bylo zajímavý to sledovat. Pak, kdo končil školu, tak si odnes domů stromeček. Že si ho doma může zasadit na památku, jak tu chodil do školy.“ (Nechvalice)

„Hodně se dřív zpívalo, tak nějak průběžně. Pan řídící sundal ze stěny housličky, zazpívalo se a jelo se dál.“ (Nechvalice)

„My jsme se ty národní snad ani neučili, to byly samý ruský, tady v Nechvalicích.“ (Nechvalice)

„Já pamatuju, to už bylo po válce, že se tu ještě učilo náboženství. Učil nás pan farář. Byl to moc hodnej člověk a uměl to. To ani kluci nezlobili.“ (Chlum)

„Já si myslím, že to učivo tehdy bylo pro nás takový přijatelný. Dneska se toho děti učeji moc.“ (Počepice)


venkovský učitel

 

„Vzpomínám si na pana řídícího Kuchtu. Říkal, že učil tři generace. V Počepicích mojí maminku, pak mě, a když už byl v důchodu a zastupoval, tak ještě tady mý kluky.“ (Nechvalice)

„My měli před učitelama respekt. Třeba když šel po chodbě pan učitel Rabyška, bylo ticho jak v kostele, nikdo si nedovolil ani špitnout, každej koukal, aby radši zmizel.“ (Chlum)

„To když pan řidicí Rabyška vyšel před školu, když byla hlavní přestávka a před školou dětí, že to hučelo jak ve včelím úle, tak všecko ztichlo. Nemusel zvýšit hlas, stačilo, že se objevil. To byla autorita!“ (Chlum)

„Před válkou, ale i po ní, byli tady v Počepicích dobří kantoři. Všechny děti, který chtěly jít do Sedlčan na gympl nebo někam dál do škol, všichni se dostali. Dneska si rodiče stěžují, že máme spojený třídy, ale dřív to tak fungovalo a problém s tím nebyl žádný.“ (Počepice)

„Tady byl hrozně populární pan učitel Vacík. A s dětma to uměl. Hrál na kytaru, založil skauta, dělal sport, jezdil s dětma na lodičky. Taky sjížděli třeba Lužnici. Měl s klukama různý fotbaly a já nevím co všecko, a pak ochotnický divadlo a kino. Byli tady s paní Vacíkovou asi 10 let. Hodně to tady za něj rozkvetlo.“ (Chlum)

„Já myslím, že dycky musí bejt jeden blázen, aby zbláznil ostatní, jinak to nejde. Když je někdo opravdu zapálenej, to pak tu věc, kterou chce prosadit, prosadí a druhý lidi získá. A to Jenda Vacík byl! A bylo s ním veselo.“ (Chlum)

„On nám rád učení nějak ozvláštňoval. Když chtěl odpověď na nějakou otázku, tak třeba vyvolával v říkankách. Obrátil se třeba na Vaška a povídá:

´Pan Sedláček tady není,

 Václav Tabák nastoupí,

komu není v hlavě dáno,

v apatyce nekoupí.´

Ale za komunistů to neměl lehký. Měl auto, a když za ním přišly řádové sestřičky, co tady pracovaly, že chtějí někam odvézt, svezl je. No a pak z toho měl nepříjemnosti. Nakonec musel pryč. Jeho paní byla nábožensky založená a i on chodil do kostela, tak mu dali nůž na krk, buď, anebo…tak von si vybral. Byl tu asi do roku 1960.“ (Chlum) 

„Vzpomínám rád na pana učitele Prejska. Ten nás hodně naučil! A lásce k naší zemi a českému národu. Učil češtinu a literaturu. My uměli od každý básničky aspoň úryvek. Třeba verše z Písní kosmických si pamatuju ještě po osmdesáti letech. Mohl bych odříkat i Krále Lávru (toho jsem se naučil ze svýho zájmu celýho), to bysme tady museli ale bejt do zejtřka. Pan učitel Prejska byl strašně dobrej, a nikdy netrestal.“ (Chlum)

„Taky tu učil pan učitel Zlatník, myslim ve druhým nebo třetím roce mé školní docházky. Ten uměl malovat! Maloval i kulisy pro divadlo. A hrál taky výborně na housle. No výborně, já nemůžu říct, protože já nemám hudební sluch. Mě učitelé na zpěv vylučovali, já nesměl zpívat. Tak jsem si aspoň ve škole napsal všecky domácí úlohy. Pak ale přišel novej učitel a ten začal hřímat, že všichni musej zpívat. Já si myslel: ´Počkej, to uvidíš.´ A taky došlo na mý slova. Von furt, kdo to tady bručí, tady někdo bručí. Naslouchal, ale já se naučil otvírat pusu bez hlasu. A když vodešel, tak zas. Kdo tady bručí? No prostě, byl jsem nakonec ze zpěvu osvobozenej.“ (Chlum)

„V posledním ročníku měšťanské školy nás učil pan učitel Poustka a ten nám přehrával árie z oper českých skladatelů a z nich některé jsme i zpívali – k malé radosti a spokojenosti pana učitele. Evidentně naše schopnosti přecenil. Včas to naštěstí poznal.“ (Kamýk nad Vltavou)

„Tady učili učitelé z Počepic nebo z okolních vesnic. Buď tu měli svojí chalupu, nebo bydleli u někoho, ale pamatuju na dva učitele, Divišové z Týnčan, ty sem chodili každej den pěšky.  A to byla hodina cesty.“ (Počepice)

„Paní učitelka Sirotková chodila z hájovny z Kácině do školy do Kamýka pěšky. Říkali o ní: ´Jarka z hájovny, ta si zpívá, když jde domů ze školy.´ Zpívala si, aby jí cesta líp ubíhala.“ (Kamýk nad Vltavou)


spolužáci

„Pamatuju se, že s námi do třídy (byla spojená 3., 4.a 5.) chodili nějaký kluci, který pořád propadali. Vůbec jim to nešlo, až nakonec vycházeli z pátý  třídy. No ale když vyšli z tý pátý třídy, ty se pak tak uměli postavit k práci, že se to nevidí! Není to o jedničkách, ten život.“ (Chlum)

„Vzpomínám na jednoho kluka, ten nás děvčata pořád zlobil, tak my jsme se na něj domluvily, já a holky Doubravovy, že ho zkoulujeme. A taky že jo. Jenže on vyhrožoval, že až se půjde ze školy, řekne Chlumečákům, a to teprve uvidíme. Tak my jsme z tý školy šly přes Skuhrov, v zimě, všude plno sněhu a my se přes Skuhrovák ploužily domů. Nakonec nám Chlumečáci řekli, že by nám stejně bejvali nic neudělali.“ (Nechvalice)

„Taková věc, taková hloupost, ani nevím, proč si to pamatuju? V Kvasejovicích, tam kde je hospoda, tak tam dřív bydleli cikáni. Chodila se mnou nějaká Pepina a ta zůstávala furt v první třídě a pořád to neuměla. My měli jednou počty, počítali jsme příklady v početnici a najednou, ona to nějak dobře umí. Paní učitelka k ní přijde a vidí, doma jí to do tý početnice někdo předepsal.“ (Nechvalice)

 


„Franta Hájků. On nechtěl bejt nikdy po škole, a to on si vždycky úplně kleknul a: ´Paní učitelko, pusťte mě domů, prosím vás.´ A přitom vyloženě zlobil.“ (Nechvalice)

Dotaz pana starosty: „Vzpomenete si na spolužáka, který to někam dotáhl?“
„Spíš obráceně. Mám spolužáka, kterého pak zavřeli.“ (Nechvalice)


přespolní

„Do školy to bylo od nás pět kilometrů.  My ale byli taková partička, chodilo se přes les a kluci furt něco vymýšleli a hecovali nás. Jednou byl obrovskej vítr, ale strašnej! Sešli jsme se takhle na návsi a … tak pudem do školy, nepudem do školy? Rozhodlo se, že pudem! Do toho ještě přišla vánice! My došli úplně promočený a představte si, že ty místní děti zůstaly doma. Pamatuju si, jak nám tehdy paní učitelka Sekyrová říkala, abychom ze sebe sundali všechno mokrý. Přinesla židle, ty jsme rozestavili kolem kamen jako lavice a u těch kamen jsme si sedli, no a povídali jsme si. To byl zážitek, že si to pamatuju do dneška.“ (Nechvalice)

„Chodilo se pěšky. Naboso, nebo ve dřevákách. Muž mi vyprávěl, že jako kluci jezdili tady z Trojice z kopce na taškách dolu. Ale jinak co jako přespolní prej zkusili, hlavně v zimě. A já mu říkám, já byla místní a taky jsem zkusila. Tatínek mě vzbudil v pět hodin, vypustil krávy, já je nahnala dolu na trávník, v sedm hodin jsem je přihnala zpátky a šla jsem do školy. A to jsem ještě stihla zajít do kostela.“ (Jesenice)

„Tehdá sem chodily děti z Mezihoří. Za Hlubeč, co je les, je vyprovodil někdo z rodičů, a pak už šly samy. S lucernou. V zimě vyrazily za tmy a domů se vracely taky za tmy. A Jana Kochtová říkala, že když přišly do školy umáčený od sněhu, tak je pan řídící posílal ke Kochtům, aby jim tam pani usušila boty.“ (Počepice)

„Nás taky chodilo víc. Z Nechvalic do Počepic. Když byly závěje, tak kluci prošlapávali. Ale zlobili nás, schválně dělali dlouhý kroky. My děvčata jsme takovej krok neměly, a tak jsme to musely přeskakovat. To bylo v zimě a potom po jaru nebo i v létě nám zase dělal hrozný problémy potok, když byl rozvodněnej. Ten Tonerův můstek tam ještě nebyl, my to museli obcházet polema až k tomu panskému lesíku, a pak u Počepic dvorem teprve na silnici.“ (Nechvalice)

„Přespolní děti jezdily do školy hodně na kolech, pokud to šlo. Z Líchov sem takhle jezdili dva kluci, to si pamatuju, Lacina a Vystyd. Taky sem chodily dvě dívenky ze Smilovic (to je až za vodou). My místní jsme pozdě nechodili, to ne, ale chodili jsme až tak mezi půl a tři čtvrtě na osm. A ty dvě dívenky, ty tady byly už ve čtvrt na osm, a to bylo někdy 30-40 cm sněhu, neprohrnovalo se jako dneska! Když nebyla zamrzlá řeka, tak je tatínek vozil přes řeku lodičkou, a když byla řeka zamrzlá, tak je přenes, protože věděl, kde ten led je jistej a bezpečnej.“ (Chlum)


po škole

„Já se doma moc neučila. Mně říkali: ty se nemusíš moc učit, tobě stačí, když budeš umět vorat. Takže já na to hřešila. Je ale pravda, že v zemědělství se muselo umět všecko: košíky plést, košťata dělat, dříví...“ (Chlum)

„Doma nebyl na učení čas. Musely se pást krávy, naštípat dříví, nanosit vodu, bylo těch venkovskejch prací nepočítaně. Mně ale stačilo poslouchat ve škole, a bylo.“ (Chlum)

„Když skončila škola, tak jsme byli většinou venku, nebo jsme museli doma pomáhat. V každý venkovský chalupě byly dvě kravky a prasátko, kozy, králíci a slepice. Já když přišel domu, tak jsem měl napsáno na lístečku: voběd je v troubě, a pak že musím naštípat dříví a dát králíkům, nanosit vodu a jít pást krávy. Ale to vůbec nebylo jednoduchý, to se páslo na malejch ouzkejch mezích a taky třeba tři nebo čtyři krávy. Já jsem měl od pana učitele Prejska sešit s černejma deskama s básničkama a na tý pastvě jsem si ty básničky předříkával. Já je říkal jako před lidma, jako bych byl ňákej herec. Pak jsem se dozvěděl, že jsem byl slyšet vod Musíka až na Červenej.“ (Chlum)